Kázání na Květnou neděli od br. seniora
Neděle Květná, 29.4.2026, Karlovy Vary, Martin T. Zikmund
Základ kázání: Matouš 26, 36-46
Archanděl v tu chvíli vzal Adama a Evu za ruce, spěšně je vedl z prudkého srázu k východní bráně na rovnou pláň a tam je opustil. Ohlédli se a spatřili východní stranu ráje, až donedávna jejich šťastný domov, nad nímž teď planul Boží meč a jehož bránu přísně střežily hrozivé tváře a planoucí zbraně. Poplakali si, slzy setřeli, celý svět zval je, aby s pomocí Boží v něm našli místo spočinutí. Pomalým krokem, ruku v ruce, vyšli přes Eden na svou osamělou pouť.
Tak končí Ztracený ráj Johna Miltona (1674), který nedávno vyšel v překladu Martina Hilského, drama o dvanácti dějstvích, vrcholný křesťanský epos z pera anglického puritána, který obsahově vyústí v odchod prvních lidí z rajské zahrady.
Bratři a sestry, dnes nám evangelium zase líčí, jak Ježíš se svými nejbližšími třemi učedníky naopak vchází do zahrady, ta se ovšem nejmenuje Eden, ale Getsemany, do zahrady na úpatí Olivové hory v Jeruzalémě, do zahrady, kde se odehraje na rovině duchovní a duševní to, co pak celostně kulminuje na Velký pátek. Podle Lukáše dokonce při této modlitbě Ježíš potil krev. Matouš píše o jeho zármutku a úzkosti. Ježíš nechává trojici svých nejbližších na určitém místě a poodchází trochu stranou, aby se modlil ke svému Otci. „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jako ty chceš.“ Zde Ježíš zápasí o přijetí Boží vůle. I pro nás je to exemplární, bratři a sestry, vždyť se denně modlime: „Buď vůle tvá“.
Prakticky stejná modlitba jako ta z Getseman. Možná by i pedagogicky měla být rozvedena do podoby, kterou se modlil Ježíš: ne naše, ale tvá vůle se staň! Pán Bůh není automat na naše prosby, stačí vhodit minci, zbožně povzdechnout a hle – už to tu je! Ostatně když se podíváme z výšky na evangelia, zahlédneme pozoruhodnou paralelu: takřka na začátku a takřka na konci jeho pozemského příběhu spatřujeme intenzívní duchovní zápas. 40 denní pokušení na poušti předchází jeho veřejnému působení, modlitební zápas v zahradě předchází jeho zatčení, výslechu, bičování a ukřižování.
Getsemany nás každopádně učí, milí přátelé v Kristu, že modlitba nemusí hned odstranit problém, ale dává sílu ho unést.
Modlitba nemusí mít za cíl vždy problém eliminovat, ale posiluje člověka, aby ho unesl.
Ježíš takto zápasil a učedníci usnou...Dokonce ta trojice jeho nejbližších, ti, kteří tvořili jakousi vyšší hierarchii v rámci apoštolského kruhu, které si zval i tam, kam ostatní přístup neměli, vzpomeňme na Proměnění Páně, i tito tři, navzdory svému apoštolskému sebevědomí v této chvíli selžou a usnou. Usnou. Už nemají sílu.
I dnes mnozí, kteří se ještě nedávno hlásili ke křesťanství, jako by usnuli. Jde také o únavu, ale jiného druhu – o únavu z nějakého přesahu. Jako by totiž Pán odešel do míst, odkud už není návratu. Jako by se svět náhle jevil zcela bez Boha. Někdejší učedníci tak ztratili kuráž a svůj život zprivatizovali. A nyní si žijí svůj sen o lidské autonomii, o tom, že svoboda slouží vlastnímu egu, anebo v lepším případě nějakým dočasným cílům. Takový spánek může vyvolávat hořkost u těch, kdo ještě drží pochodeň víry, může se jim ten spánek jevit jako lhostejnost a apatie. Ano, tím nejhorším, čemu křesťanství čelí, nemusí být pokaždé nenávist anebo pronásledování, může to být i lhostejnost a nezájem. Jako byste se snažili někoho oslovovat, ale jemu se ve Vaší přítomnosti klíží víčka a jeho vnímání ustane, jako by mu to nestálo za pozornost, jako by to bylo pro něj zcela irelevantní.
Ať už je tomu tak či onak, z dnešní pasáže evangelia vyčítáme, že autentickou zkušenost s Bohem můžeme učinit jen v situaci vnější BEZMOCI. Vnější BEZMOC tváří v tvář mocnostem tohoto věku – ZDE SE RODÍ PLNOKREVNÉ KŘESŤANSTVÍ. BEZMOC A BOLEST, to jsou průvodní projevy duchovního zápasu. Projevy, bez nichž nelze zvítězit. Vnější BEZMOC proto, neboť Pán vítězí na rovině duchovní, a BOLEST proto, že bolest patří k lásce.
Toto BEZMOC a tuto BOLEST zakouší ti křesťané v dnešním světě, kteří čelí pronásledování, jakož i ti, kteří čelí lhostejnosti. V obou případech je třeba podržet vlastní zdroje. Nesnažit se hledat tzv. silné spojence, žádné kulturní války nevedeme, žádné konzervativně-politické aliance napříč společností netvoříme, protože tady by hrozil průšvih a zneužití. O to víc si hlídáme svůj kult a hlídáme si svůj směr, který nám vytyčuje Písmo svaté. BEZMOC totiž znamená spolehnout se na BOŽÍ MOC. Na duchovní výzbroj, jak se o ni píše v listu Efezským, tj. Na pravdu, spravedlnost, evangelium pokoje, víru, spasení, Ducha. „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy…“
K pozoruhodné duchovní konfrontaci dochází v těchto časech ve Spojených státech, resp. v Texasu. Hlavní postavou tohoto střetu je James Talarico, populární demokratický kandidát do amerického Senátu a zároveň presbyterní duchovní, který se stal terčem neobvykle ostré rétoriky ze strany církevních kruhů blízkých Trumpově administrativě. Celý konflikt vypukl po odvysílání jednoho podcastu, v němž hostitelé, dva duchovní z Trumpova tábora, použili vůči Talaricovi proklínající žalmy, dokonce se jeden z nich vyslovil, že se modlí za to, aby Bůh Talarica „zabil“ a učinil ho „hnojem na zemi“, zatímco ten druhý si prý přeje, aby byl ukřižován spolu s Kristem.
Tato vyjádření okamžitě vyvolala debatu ve společnosti, přičemž inkriminovaní začali své vyjádření mírnit ve smyslu duchovního významu. Přesto je patrné, jak daleko mimo svůj koridor může zajít křesťanství, které se propojí, ať už s politikou, nacionalismem, obchodem či jakýmkoli pozemským lobbingem. Mimochodem: Talarico na ty výhrůžky odpověděl: „Miluji Vás víc, než vy mne můžete nenávidět“.
Bratři a sestry, je patrné, že ve světě dochází k tříbení. Jako by se naplňovala slova, která před začátkem pašijí adresoval Pán prvnímu ze svých učedníků: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala, a ty až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“.
Tu vnitřní transformaci v životě učedníků lze nazvat obrácení, anebo také probuzení. Vyplývá z ní to samé: smělé vykročení za Pánem. Za tím, kdo je vnějšně bezmocný, ale před nímž se běsové celého světa klepou strachem. Ale následování nejde bez nesení kříže.
Jméno Getsemany znamená doslova: „olivový lis“. Název tak znázorňuje místo, kde byl Kristus „lisován“ pod tíhou hříchů světa, podobně jako olivy v lisu. Nebyli to hříchy jeho, ale hříchy naše, kvůli nimž tento lis podstoupil. A právě proto se nás to týká.
Pár let po Bílé hoře napsal J. A. Komenský krátký útěšný spisek a pojmenoval ho Boží lis. V něm mimo jiné píše: „Poněvadž jsme vinice Boží, chce z nás Pán Bůh míti užitek. To jsou děkování, modlitby, láska plápolající, ustavičné pamatování na Boha a vzdychání k němu. To je ta šťáva, která má plynout z našich srdcí a kterou se s chutí napájí srdce Boží. Když my ji sami dobrovolně neradi vypouštíme, užívá Pán Bůh svého nástroje, aby si to z nás vylisoval. Málokteré srdce je tak suché a tvrdé, že by ze sebe nevydalo něco vláhy zbožnosti, vzdychání nebo modliteb, když je Pán Bůh dobře utáhne svým lisem.“
Komenský píše tento spisek v nepředstavitelném trápení, které zakusil po Bílé hoře, ještě předtím, než musel opustit svou vlast. Víme, že teprve nedávno přišel o své nejbližší a sám se musel skrývat. Ale toto spisování adresuje soukromé osobě, aby ji podepřel. Sám mnoho trpěl, a ještě těšil druhé. Třicetiletá válka rozpoutala soužení, o němž se dá jen těžko mluvit. Věřící lidé se tehdy snažili vírou vyrovnat se se vším, čemu museli čelit.
A to, sestry a bratři, budiž naším postojem i dnes. Jsme lisováni zvnějšku i zevnitř, různým hejtováním, polarizováním, apatií, nezájmem, bezvýchodností, všelijakou bolestí, někdy osamoceností, často úzkostmi, ale vězme, že Pán touto cestou prošel před námi a proklestil nám cestu, abychom snadněji našlapovali a přes temnotu a bezradnost Velkého pátku dospěli až k záři a radosti velikonoční neděle.
Z tohoto Ježíšova vítězství smíme čelit těm i oněm překážkám a modlit se. Třeba Pán dá, aby některé byly odstraněny, jiné možná odstraněny nebudou, ale snad dostaneme sílu je unést. Prosme o to. Následujeme Toho, který nemá na růžích ustláno, jehož cesta je úzká, ale je to jediná bezpečná cesta k cíli a naplnění života. To je naše víra.
„Bezbranný Bůh; bezbranný morální řád světový; bezbranná filosofie; bezbranná vzdělanost,“ říká český filosof. A apoštol k tomu dodává:
„A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2.Kor 12,7-10).
Amen.
Modlitba po kázání
Pane Ježíši, brzy Ti bude vystavena trnová koruna na hlavě a jako jsi byl na Květnou neděli vítán, tak budeš vzápětí posmíván a odmítán. Jako bys byl snílek, který se míjí s realitou tohoto světa, nenapravitelný provokatér,který se nesmiřuje s tím, že ve světě vládne moc meče a moc peněz a moc povrchní slávy. Ukazuj nám, že moc bezmocných a pokorné sebevědomí víry má delší dech než zpupnost, chvástání a pěstování lidského kultu. A že pravda a láska nejsou pojmy, které se mají zlehčovat, neboť samy jsou esencí evangelia. Děkujeme za tu velkou poctu, že smíme být tví sourozenci, že smíme být začleněni do rodiny Božích dětí. Předkládáme ti ve svých prosbách tento kraj a tuto naši zemi. Ať se stále rozpomíná na to lepší z naší minulosti, aby nám to dávalo sílu ke vzdoru, prosazuje-li se nešvar, nepravda či rezignace. Předkládáme ti však celou planetu Zemi, kde se děje tolik věcí, které jsou dobré, ale i tolik těch, které člověka sužují, tím spíše pak Tebe. Prosíme o tvůj pokoj pro oblast mezi Dněprem a Volhou, prosíme o tvůj pokoj pro Blízký a Střední východ. Mohli bychom žít klidně a vzájemně se obohacovat svým kulturním a přírodním bohatstvím, a místo toho řešíme své vzájemné tenze násilím a přetlačováním. Nemáme odpovědi na otázky, které se vynořují, ale tím spíše to vše klopíme před Tebe s prosbou o intervenci tvého Ducha. A to, co se nám honí hlavou, i to, co by se nám mělo honit hlavou, vkládáme do modlitby Páně: Otče náš. Amen.
Základ kázání: Matouš 26, 36-46
Archanděl v tu chvíli vzal Adama a Evu za ruce, spěšně je vedl z prudkého srázu k východní bráně na rovnou pláň a tam je opustil. Ohlédli se a spatřili východní stranu ráje, až donedávna jejich šťastný domov, nad nímž teď planul Boží meč a jehož bránu přísně střežily hrozivé tváře a planoucí zbraně. Poplakali si, slzy setřeli, celý svět zval je, aby s pomocí Boží v něm našli místo spočinutí. Pomalým krokem, ruku v ruce, vyšli přes Eden na svou osamělou pouť.
Tak končí Ztracený ráj Johna Miltona (1674), který nedávno vyšel v překladu Martina Hilského, drama o dvanácti dějstvích, vrcholný křesťanský epos z pera anglického puritána, který obsahově vyústí v odchod prvních lidí z rajské zahrady.
Bratři a sestry, dnes nám evangelium zase líčí, jak Ježíš se svými nejbližšími třemi učedníky naopak vchází do zahrady, ta se ovšem nejmenuje Eden, ale Getsemany, do zahrady na úpatí Olivové hory v Jeruzalémě, do zahrady, kde se odehraje na rovině duchovní a duševní to, co pak celostně kulminuje na Velký pátek. Podle Lukáše dokonce při této modlitbě Ježíš potil krev. Matouš píše o jeho zármutku a úzkosti. Ježíš nechává trojici svých nejbližších na určitém místě a poodchází trochu stranou, aby se modlil ke svému Otci. „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jako ty chceš.“ Zde Ježíš zápasí o přijetí Boží vůle. I pro nás je to exemplární, bratři a sestry, vždyť se denně modlime: „Buď vůle tvá“.
Prakticky stejná modlitba jako ta z Getseman. Možná by i pedagogicky měla být rozvedena do podoby, kterou se modlil Ježíš: ne naše, ale tvá vůle se staň! Pán Bůh není automat na naše prosby, stačí vhodit minci, zbožně povzdechnout a hle – už to tu je! Ostatně když se podíváme z výšky na evangelia, zahlédneme pozoruhodnou paralelu: takřka na začátku a takřka na konci jeho pozemského příběhu spatřujeme intenzívní duchovní zápas. 40 denní pokušení na poušti předchází jeho veřejnému působení, modlitební zápas v zahradě předchází jeho zatčení, výslechu, bičování a ukřižování.
Getsemany nás každopádně učí, milí přátelé v Kristu, že modlitba nemusí hned odstranit problém, ale dává sílu ho unést.
Modlitba nemusí mít za cíl vždy problém eliminovat, ale posiluje člověka, aby ho unesl.
Ježíš takto zápasil a učedníci usnou...Dokonce ta trojice jeho nejbližších, ti, kteří tvořili jakousi vyšší hierarchii v rámci apoštolského kruhu, které si zval i tam, kam ostatní přístup neměli, vzpomeňme na Proměnění Páně, i tito tři, navzdory svému apoštolskému sebevědomí v této chvíli selžou a usnou. Usnou. Už nemají sílu.
I dnes mnozí, kteří se ještě nedávno hlásili ke křesťanství, jako by usnuli. Jde také o únavu, ale jiného druhu – o únavu z nějakého přesahu. Jako by totiž Pán odešel do míst, odkud už není návratu. Jako by se svět náhle jevil zcela bez Boha. Někdejší učedníci tak ztratili kuráž a svůj život zprivatizovali. A nyní si žijí svůj sen o lidské autonomii, o tom, že svoboda slouží vlastnímu egu, anebo v lepším případě nějakým dočasným cílům. Takový spánek může vyvolávat hořkost u těch, kdo ještě drží pochodeň víry, může se jim ten spánek jevit jako lhostejnost a apatie. Ano, tím nejhorším, čemu křesťanství čelí, nemusí být pokaždé nenávist anebo pronásledování, může to být i lhostejnost a nezájem. Jako byste se snažili někoho oslovovat, ale jemu se ve Vaší přítomnosti klíží víčka a jeho vnímání ustane, jako by mu to nestálo za pozornost, jako by to bylo pro něj zcela irelevantní.
Ať už je tomu tak či onak, z dnešní pasáže evangelia vyčítáme, že autentickou zkušenost s Bohem můžeme učinit jen v situaci vnější BEZMOCI. Vnější BEZMOC tváří v tvář mocnostem tohoto věku – ZDE SE RODÍ PLNOKREVNÉ KŘESŤANSTVÍ. BEZMOC A BOLEST, to jsou průvodní projevy duchovního zápasu. Projevy, bez nichž nelze zvítězit. Vnější BEZMOC proto, neboť Pán vítězí na rovině duchovní, a BOLEST proto, že bolest patří k lásce.
Toto BEZMOC a tuto BOLEST zakouší ti křesťané v dnešním světě, kteří čelí pronásledování, jakož i ti, kteří čelí lhostejnosti. V obou případech je třeba podržet vlastní zdroje. Nesnažit se hledat tzv. silné spojence, žádné kulturní války nevedeme, žádné konzervativně-politické aliance napříč společností netvoříme, protože tady by hrozil průšvih a zneužití. O to víc si hlídáme svůj kult a hlídáme si svůj směr, který nám vytyčuje Písmo svaté. BEZMOC totiž znamená spolehnout se na BOŽÍ MOC. Na duchovní výzbroj, jak se o ni píše v listu Efezským, tj. Na pravdu, spravedlnost, evangelium pokoje, víru, spasení, Ducha. „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy…“
K pozoruhodné duchovní konfrontaci dochází v těchto časech ve Spojených státech, resp. v Texasu. Hlavní postavou tohoto střetu je James Talarico, populární demokratický kandidát do amerického Senátu a zároveň presbyterní duchovní, který se stal terčem neobvykle ostré rétoriky ze strany církevních kruhů blízkých Trumpově administrativě. Celý konflikt vypukl po odvysílání jednoho podcastu, v němž hostitelé, dva duchovní z Trumpova tábora, použili vůči Talaricovi proklínající žalmy, dokonce se jeden z nich vyslovil, že se modlí za to, aby Bůh Talarica „zabil“ a učinil ho „hnojem na zemi“, zatímco ten druhý si prý přeje, aby byl ukřižován spolu s Kristem.
Tato vyjádření okamžitě vyvolala debatu ve společnosti, přičemž inkriminovaní začali své vyjádření mírnit ve smyslu duchovního významu. Přesto je patrné, jak daleko mimo svůj koridor může zajít křesťanství, které se propojí, ať už s politikou, nacionalismem, obchodem či jakýmkoli pozemským lobbingem. Mimochodem: Talarico na ty výhrůžky odpověděl: „Miluji Vás víc, než vy mne můžete nenávidět“.
Bratři a sestry, je patrné, že ve světě dochází k tříbení. Jako by se naplňovala slova, která před začátkem pašijí adresoval Pán prvnímu ze svých učedníků: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala, a ty až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“.
Tu vnitřní transformaci v životě učedníků lze nazvat obrácení, anebo také probuzení. Vyplývá z ní to samé: smělé vykročení za Pánem. Za tím, kdo je vnějšně bezmocný, ale před nímž se běsové celého světa klepou strachem. Ale následování nejde bez nesení kříže.
Jméno Getsemany znamená doslova: „olivový lis“. Název tak znázorňuje místo, kde byl Kristus „lisován“ pod tíhou hříchů světa, podobně jako olivy v lisu. Nebyli to hříchy jeho, ale hříchy naše, kvůli nimž tento lis podstoupil. A právě proto se nás to týká.
Pár let po Bílé hoře napsal J. A. Komenský krátký útěšný spisek a pojmenoval ho Boží lis. V něm mimo jiné píše: „Poněvadž jsme vinice Boží, chce z nás Pán Bůh míti užitek. To jsou děkování, modlitby, láska plápolající, ustavičné pamatování na Boha a vzdychání k němu. To je ta šťáva, která má plynout z našich srdcí a kterou se s chutí napájí srdce Boží. Když my ji sami dobrovolně neradi vypouštíme, užívá Pán Bůh svého nástroje, aby si to z nás vylisoval. Málokteré srdce je tak suché a tvrdé, že by ze sebe nevydalo něco vláhy zbožnosti, vzdychání nebo modliteb, když je Pán Bůh dobře utáhne svým lisem.“
Komenský píše tento spisek v nepředstavitelném trápení, které zakusil po Bílé hoře, ještě předtím, než musel opustit svou vlast. Víme, že teprve nedávno přišel o své nejbližší a sám se musel skrývat. Ale toto spisování adresuje soukromé osobě, aby ji podepřel. Sám mnoho trpěl, a ještě těšil druhé. Třicetiletá válka rozpoutala soužení, o němž se dá jen těžko mluvit. Věřící lidé se tehdy snažili vírou vyrovnat se se vším, čemu museli čelit.
A to, sestry a bratři, budiž naším postojem i dnes. Jsme lisováni zvnějšku i zevnitř, různým hejtováním, polarizováním, apatií, nezájmem, bezvýchodností, všelijakou bolestí, někdy osamoceností, často úzkostmi, ale vězme, že Pán touto cestou prošel před námi a proklestil nám cestu, abychom snadněji našlapovali a přes temnotu a bezradnost Velkého pátku dospěli až k záři a radosti velikonoční neděle.
Z tohoto Ježíšova vítězství smíme čelit těm i oněm překážkám a modlit se. Třeba Pán dá, aby některé byly odstraněny, jiné možná odstraněny nebudou, ale snad dostaneme sílu je unést. Prosme o to. Následujeme Toho, který nemá na růžích ustláno, jehož cesta je úzká, ale je to jediná bezpečná cesta k cíli a naplnění života. To je naše víra.
„Bezbranný Bůh; bezbranný morální řád světový; bezbranná filosofie; bezbranná vzdělanost,“ říká český filosof. A apoštol k tomu dodává:
„A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2.Kor 12,7-10).
Amen.
Modlitba po kázání
Pane Ježíši, brzy Ti bude vystavena trnová koruna na hlavě a jako jsi byl na Květnou neděli vítán, tak budeš vzápětí posmíván a odmítán. Jako bys byl snílek, který se míjí s realitou tohoto světa, nenapravitelný provokatér,který se nesmiřuje s tím, že ve světě vládne moc meče a moc peněz a moc povrchní slávy. Ukazuj nám, že moc bezmocných a pokorné sebevědomí víry má delší dech než zpupnost, chvástání a pěstování lidského kultu. A že pravda a láska nejsou pojmy, které se mají zlehčovat, neboť samy jsou esencí evangelia. Děkujeme za tu velkou poctu, že smíme být tví sourozenci, že smíme být začleněni do rodiny Božích dětí. Předkládáme ti ve svých prosbách tento kraj a tuto naši zemi. Ať se stále rozpomíná na to lepší z naší minulosti, aby nám to dávalo sílu ke vzdoru, prosazuje-li se nešvar, nepravda či rezignace. Předkládáme ti však celou planetu Zemi, kde se děje tolik věcí, které jsou dobré, ale i tolik těch, které člověka sužují, tím spíše pak Tebe. Prosíme o tvůj pokoj pro oblast mezi Dněprem a Volhou, prosíme o tvůj pokoj pro Blízký a Střední východ. Mohli bychom žít klidně a vzájemně se obohacovat svým kulturním a přírodním bohatstvím, a místo toho řešíme své vzájemné tenze násilím a přetlačováním. Nemáme odpovědi na otázky, které se vynořují, ale tím spíše to vše klopíme před Tebe s prosbou o intervenci tvého Ducha. A to, co se nám honí hlavou, i to, co by se nám mělo honit hlavou, vkládáme do modlitby Páně: Otče náš. Amen.