Občasník POEMu – leden 2012

„Byl ustanoven (vzkříšený Ježíš Kristus) svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, který přivádí k naplnění všechno, co jest.“ Ef.1, Jsem přesvědčená, že jde o přítomnost Ducha svatého. Je to prostředí, ve kterém je možné všechno. Pokud to tak opravdu je. Pokud jsme ratolestmi v kmenu, plně v Boží vůli. Pokud nespoléháme na svoji víru, ale jen na Pána. Pokud vyznáváme jeho milost a moc a počítáme s ní. To přejeme sobě i vám všem.

Co bylo: V září jsme byli ve sboru v Přešticích. Šlo opravdu o oboustranné sdílení. Přítomnost placené pastorační pracovnice se projevuje v širší škále možností. Kromě mateřského centra a hlídání dětí navštěvují členové sboru domov pro seniory a pomáhají při přepravě méně pohyblivých lidí, organizují kluby pro menší děti i dorost. V létě o prázdninách připravili dvoudenní akci pro děti ze sídliště. Mnozí členové sboru se velmi obětavě zapojují. Byli jsme moc rádi, že přijeli i bratři a sestra z Merklína. Prohlédli jsme si krásně zrekonstruované místnosti pro akce a pobyty mládeže – doporučujeme k využití. Tento sbor je příkladem, že i malý sbor může v Boží síle a s velkou mírou obětavosti konat mnoho.

S novým rokem máme pro vás nový úkol. Prosíme o zamyšlení a názor na tuto věc:
Jistě jste také vypozorovali, vy starší než mládež, že po listopadu se změnilo kromě jiného také to, že se sbory jakoby uzavřely do sebe. Čím to
je? Je to dobré? Proč ano? Proč ne? Odpovídá to vývoji situace? Je méně času? Méně zájmu? Stačím si sám? Bojím se negativního vlivu? Je dobré se izolovat? Mám i já zodpovědnost za celý seniorát? Je dobře, že do něj patřím? Co mi to přináší? Co můžu udělat já? Vůbec nebo pro změnu k lepšímu? Co k tomu má Boží slovo?
Prosíme, napište nám svůj názor. Jsme přesvědčeni, že to přinese užitek nám všem.

Čekali jsme na svědectví. Pak jsme zjistili, že máme ještě jedno v zásobě:
Ráda bych vám teď napsala, jak jsem přišla k Bohu. Můj tatínek byl společenský, šel rád mezi lidi. Nejdřív nežil příliš jako křesťan, z vyprávění vím, že chodil domů opilý. Pak se mu udělalo špatně a musel změnit životní styl. A hlavně začal častěji chodit na bohoslužby a slovo se ho dotklo. Začal chodit pravidelně, a k mé ne příliš velké radosti, nepodporován maminkou, začal trvat na tom, abych chodila taky. Ze začátku jsem toho moc nevnímala. Dostavily se občasné náhlé dopolední nedělní nevolnosti, bílé punčocháče šly rychle dolů a dopoledne v posteli se nějak vydrželo. Pak jsem si zvykla, příběhy mě zaujaly, začala jsem si sama číst Bibli. Jednou doma večer v posteli, když jsem se modlila modlitbu Páně Otčenáš, jsem pocítila, že Bůh je blízko a že mě má rád. Od té doby jsem se sama začala modlit i vlastními slovy.

Po konfirmaci jsem chodila do mládeže, programy mě zajímaly, akorát jsem se bála hrát hry. Boží slovo jsem brala vážně a byla jsem hrdá na to, že jsem potomek „beranů“, kteří přestáli dobu pronásledování a nezradili. Ne vždy jsem ale byla hrdina a nesnažila jsem se na sebe upozorňovat. Pak jsem šla studovat do Bratislavy. Začala jsem tam hned chodit do sboru tehdejší Jednoty českobratrské, nyní Církve bratrské, kam mě dovedli naši známí, které jsme znali z jednoho církevního zájezdu. U nich jsem našla útočiště a dosud jsou našimi věrnými přáteli.

Pamatuji se, že jsem v té době přemýšlela, co to znamená milovat Boha. V Janově evangeliu jsem četla, že kdo miluje Boha, poslouchá jeho přikázání. Z toho jsem si odvodila rovnici: poslouchám přikázání = miluji Boha. Ve sboru, kam jsem začala chodit, jsem ale zjistila, že ti lidé skutečně milují Boha, mají k němu skutečnou lásku. Řekla jsem si: to chci taky. Asi i proto, že se měli rádi mezi sebou a dávali to najevo ( přece Slováci! ) Mě přijali taky hezky. Kromě celé neděle jsem byla ve sboru pětkrát týdně + modlitební skupinka u mojí kamarádky – čerpala jsem fest. Byla jsem plná toho, co jsem přijímala, všem jsem vyprávěla a psala v dopisech, nakonec se ukázalo, že to bylo dobře. Měla jsem dlouhý modlitební seznam a byla jsem na pokraji toho, že zachráním celý svět. Pak to přišlo.

Klečím a chci se modlit, ale nejde to. Nade mnou je silný neproniknutelný betonový strop. Co teď? Jsem zmatená. Nezbývá mi, než situaci přijmout. Od té chvíle prožívám, jaké to je být oddělená od Boha. Je to strašné! Zvlášť kdyby se to už nedalo změnit. Ale já stále Bohu důvěřuji a mám naději, že se to změní. Že to Bůh změní. Chytám se veršů: Kdo prosí, tomu bude dáno, kdo tluče, tomu bude otevřeno. Tys to, Bože, řekl, čekám, že to splníš. Bože, zjev se mi! Uvědomuji si svoji mělkost, přetvářku, sobeckost, svůj cynismus. Ano, Ježíš někde někdy umíral. Ale k mé hrůze mě to nechává úplně chladnou.

Bylo zkouškové období. Můj modlitební seznam šel stranou, kromě učení šlo všechno stranou, jen jsem křičela k Bohu tu samou modlitbu. Bože, zjev se mi! Pak přišel den, kdy jsem byla sama, asi byla neděle odpoledne, protože jsem se neučila a četla jsem knížku, kde byly krátké povídky. V jedné povídce bylo vyprávění o velmi mladém chlapci, který musel narukovat do války. Byl přidělen do stanu s třemi veterány, kteří se s ním moc nemazlili. Jeden z nich provedl něco, za co byl trest padesát ran holí. Ale nepřiznal se. Velitel věděl, že je to někdo ze stanu, v kterém bydlel ten mladý chlapec. Proto nařídil, že pokud se viník nepřizná, budou potrestáni všichni čtyři. Už si podrobnosti nepamatuji, ale nakonec vzal mladý voják vinu na sebe a podstoupil trest. Když ležel zbitý ve stanu, tvrdí chlapi změkli a viník se přihlásil. Pozdě, chlapec zemřel.

Bůh si použil tento jednoduchý příběh, aby mi zjevil, že Ježíš neumíral někdy někde, ale umíral konkrétně za mě, nesl trest za moje hříchy. Zalila mě Boží milost a láska, intenzivně jsem prožívala, jak mě Bůh miluje, úplně nezaslouženě, betonový strop zmizel a já jsem byla v Boží přítomnosti.
Samozřejmě můj život s Bohem nebyl jen procházka růžovým sadem. Musela jsem se hodně učit, odbočky tam i sem, ztráty a zase nálezy, lítost, vyznávání, opakování chyb, nová milost. Přes všechny moje nevěrnosti Bůh zůstává věrný. Haleluja!

Jak můžeme číst v evangeliích, Ježíš Kristus nesplnil představy lidí, a proto ho nakonec umučili. Je zvláštní, že se to samé opakuje dodnes. Lidé určují, jak by Bůh měl vypadat a jak by se měl chovat. Jenže není důležité, jak my vidíme Boha, ale jak Bůh vidí nás. Sami před Bohem neobstojíme. Když uznáme svoji nepřijatelnost a necháme se pro oběť Božího syna obdarovat milostí a láskou, zažijeme Boží přijetí a uzdravení. Právě to moc přeji vám všem. Vlasta Satková

Co bude: 12.2.,dá-li Pán, pojedeme do sboru v Ostrově. Na 25.březen plánujeme návštěvu sboru v Kralovicích. Prosíme o modlitby. Jste srdečně zváni i z okolí. Děkujeme těm, kdo spolupracují na rozšiřování Občasníku.