Občasník POEMu – září 2012
Jsme velmi rádi, že můžeme připojit úvahu našeho milého bratra Milana Božovského Evangelizace ve vztahu k přátelství: „Neustále se mluví o větší potřebě evangelizovat, přivádět lidi do sborů a církví. Snižující se počty našich členů k tomu i více méně svádějí. Čím víc se ale kolem sebe poslední dobou dívám, tím větší z toho mám strach. Jedná se především o strach z přístupu křesťanů.
V první řadě jsme se v církvi naučili „podstrčit“ lidem Ježíše jako nejdůležitější hodnotu. Otloukáme jim ho o hlavu do chvíle, než ho přijmou (nebo utečou dostatečně daleko z našeho dosahu), ale tím to pro nás velice často končí. Bohužel. Uděláme si čárku, abychom nakonec mohli při „velkém zúčtování“ zkontrolovat, zda Bůh nepřehlédl naši snahu a někoho nám nezapomněl připočítat k dobru. Dotyčného se občas přeptáme, jak se mu daří, jak se má a co nového je v práci. Jsme-li odvážní, přeptáme se i na jeho duchovní stav. To se však stává velmi zřídka. Politujeme jeho těžkou situaci, vyjádříme mu svou podporu (proč by ne, vždyť to nic nestojí a dotyčného to většinou potěší), potřeseme si tlapkami a honem domů uvařit oběd.
Teoreticky jsme se naučili, jak z lidí dělat křesťany. Zapomněli jsme přitom, jak si z lidí dělat přátele. Nedochází nám, že pokud někomu zvěstujeme Kristův kříž, a on ho přijme, máme za takového jedince osobní zodpovědnost. Vyjádřit mu podporu a modlit se za něj by mělo být samozřejmostí. To ale ani zdaleka nestačí. Jako Kristus přijal na svá bedra kříž, tak jsme my, Kristovci, povinni následovat vedení našeho Pána a po jeho příkladu nést kříže spolu se svými bližními. Přátelství se nevytváří při nedělních bohoslužbách ani u následné kávy a čaje. Přátelství vzniká a prohlubuje se spolu s třískami, šrámy a mozoly, které nám působí kříže našich bližních.
Pro mnohé potencionální křesťany je přitom právě cesta přátelství snadněji přijatelná. Pokud se naučíme trpět, zajímat se o jejich problémy a aktivně
vyhledávat jejich řešení, nebude pro nás poté před těmito našimi přáteli mnohem snazší zvěstovat evangelium Ježíše Krista, když bude podloženo naším životem? Není pak snazší překonávat bariéry, když lidé kolem nás vidí křesťanství v praxi?Závěrem si jen dovolím vyjádřit vděčnost několika mým přátelům, kteří pro mě měli pomocnou ruku, když mě můj kříž srazil na kolena a nedovoloval mi vstát.“ (Redakčně kráceno)
Připojujeme čerstvou zkušenost. Byla jsem pozvaná na třídní sraz. Měla jsem v kabelce papír s mým svědectvím. Při rozhovoru s mojí kamarádkou, která prošla těžkým obdobím, jsem jí ho mohla dát. Byla ráda. Doporučujeme dát si práci a napsat svoje svědectví. Nejen pro Občasník. Ale i…
S přicházejícím podzimem přijeli opět naši přátelé z Německa a přivezli Dobrou setbu na příští rok (poskytneme kontakt). Další výborný dárek pro naše známé a přátele. Blíží se i období, kdy budeme moci někoho obdarovat. Vychází řada pěkných křesťanských knih i záznamů seminářů na CD.
Co bylo: evangelizace v Kynšperku, koncert v Kraslicích – ovoce pouliční misie, letní tábory, seniorátní voda, nejmenovaní ať prominou. Try and Play v Teplé, ve skromnější formě. Jako posun vnímáme dvě svědectví místních při večerním shromáždění v kulturním domě. Večer i v neděli dopoledne znělo evangelium a vyučování o uzdravení Boží mocí v Písmu i praxi.
Jedno ze svědectví tu uveřejňujeme:
„Moje vyprávění je příběh celé rodiny, ale pokusím se vyprávět jen svou část příběhu. V roce 1984 mi je 23 let. Po vojně, čekáme první miminko a nic nevím o Bohu. Doma ani ve škole ani jinde se ke mně dosud nedostala o něm žádná informace. Snad jen, že je to přežitá berlička pro slabé, nemocné a staré lidi. A potom také, že víra nějak narušuje socialistickou společnost, a tedy na věřící je třeba nahlížet jako na nebezpečné.
Koupili jsme si domek v Jenštejně, kousek za východním okrajem Prahy. Nedalo se v něm ovšem hned bydlet. Vlhký, křivý, zničené podlahy a stropy, okna na výměnu, záchod na dvorečku a jen velmi jednoduchý jednofázový rozvod elektřiny. Manželka s naší malinkou dcerou bydlí v bytě u rodičů na druhém konci Prahy.
Postupně si začínám víc a víc uvědomovat, že stačí málo, abych přišel o všechno. Potřebujeme rychle opravit domek a začít žít spolu, aby naše vznikající rodina dostala vůbec šanci k životu. Mám jen své ruce a práci s výplatou drážního zeměměřiče. A teď přišel jeden z nejdůležitějších okamžiků mého života. Moje pýcha, slepota a soustřednost na sebe mě přivedla do této situace. Rodina, na kterou jsem se těšil, je daleko a v nedohlednu je náš další společný život. Velmi jasně vím, že jsem nezačal život dobře a že jsem v průšvihu.
Ale mám poznat, že právě toto vědomí otevírá dveře životu…Veškerý volný čas trávím na stavbě. Prsty na rukou mám od lopaty, kladiva a zednické lžíce tak otočené kolem rukojetí, že když je chci narovnat, musím si pomoct tím, že je otevírám o vlastní tělo. Občas kratičce navštívím manželku s dcerou, jinak trávím čas na stavbě a v práci…
Mrzne, je nasněženo. Dny jsou krátké a brzy se stmívá. Na stavbě nemám elektřinu. Ve vchodu stavby mám pověšené staré dveře a za nimi je tmavá chodba bez oken. Přicházím, otevírám dveře a za nimi u stropu svítí světlo! Příjemné, vstřícné, nadějné, pokojné světlo plné moci, síly a lásky. Ano, už delší dobu vnímám, že tu nejsem sám, a s velikou vděčností vím, že ten, kdo tu se mnou je, chce, aby naše rodina žila a držela pohromadě, a má moc k tomu, aby se to stalo. I domek dělá se mnou. Poznávám, že on je ten, který určuje pořadí prací, přivádí na pomoc různé lidi i řemeslníky a vždy se nějak stane, že jsou i peníze. Třeba je nutné udělat nové okno, což je 5200 Kč, ale já už nemám vůbec nic. Druhý den však v práci dostávám naprosto nečekanou odměnu za zlepšovací návrh ve výši 5200 Kč. Jen v úctě a vděčnosti koupím okno a do namožených rukou beru s radostí znovu kladivo a majzlík, abych vyboural pro nové okno díru ve stěně obýváku.
Ano, trvá to takhle celou dobu stavby. Vždy, když přicházím na stavbu, si bytostně přeji, aby tam světlo bylo. I když hluboko v sobě vím, že on je věrný a bude tam. A záleží spíš na mně, jestli tam bude dál. Neznám jeho jméno. Nic neznám z Bible. Vnímám však velmi jasně, na čem mu záleží, jaké myšlenky se mu líbí a jaké ne. Co je dobré a k životu, a co je špatné a co nechce, abych dělal. A také mi dává sílu tak žít! Nevím, že s ním můžu mluvit a neumím to. Jen ten pocit ve mně se k němu stále otevírá, chci tě, potřebuji tě a jsem vděčný, že tě mám.
Pokouším se o tomhle všem vyprávět kolegům v práci, ale jen na mě prázdně a nechápavě koukají přes vypité skleničky alkoholu. Jedu stopem do Jihlavy na vojnu za svým nejlepším přítelem, ale ani on nic nechápe.
Když je dceři rok, stěhujeme se do hotového domečku. Domek je opravený zevnitř i zvenku, i na dvorku je nový trávník, čisto a uklizeno. Zázrak.
A chodí lidé, obdivují stavbu i krátký čas rekonstrukce. Plácají mě po ramenou a říkají, jaký jsem šikovný, jak jsem to zvládnul. A já udělal velikou chybu, že jsem to pyšně přijal a na světlo zapomněl.
Po několika málo letech se však ocitáme znovu v úzkých. Do vesnice nejezdí autobus, není tu školka ani škola ani telefon. Nemáme auto. Ve studni je po mnohaletém socialistickém hnojení okolních polí jedovatá voda. Z dva kilometry vzdálené autobusové zastávky chodím se zeměměřickými pomůckami a batohem, ve kterém musí být mimo pracovních věcí i nákupy. A také voda, která se tenkrát prodávala jen ve skleněných lahvích a ta vhodná pro kojence byla k sehnání jen výjimečně. Máme druhou holčičku…Pokoušíme se tedy domek vyměnit za byt v nějakém malém městě. Nejvíc si představujeme, že budeme bydlet v Mariánských Lázních, protože tam několik let manželka bydlela a podle našeho mínění je tam vše, co potřebujeme k rodinnému životu. I lesy, které nám tu tolik chybí. Nejdříve s pýchou předpokládám, že si budu moci vybrat a že dostanu při výměně od kupce i odhadní cenu domu, protože byty byly tenkrát státní.
Ale nedaří se najít kupce ani byt, ani v Mariánských Lázních ani jinde. Nebe je zavřené. Mnoho inzerátů a nic a naše situace je den ze dne těžší. Až nakonec na konci června 1988 kapituluji…Pýcha znovu ustupuje, již nechci k případné výměně žádné peníze. Jen vyměnit náš domek za státní byt kdekoliv a nic víc…A to znovu otevírá cestu..tentokrát už k poznání Jména toho, který se mnou prošel rok života při opravě domku.
Na začátku července k nám přišel do Jenštejna člověk, který má velký byt v centru Mariánských Lázní a chce ho s námi rychle vyměnit a jako samozřejmost se ptá i na odhadní cenu domu, aby ji zaplatil. V srpnu se stěhujeme. A začátkem září jdeme na houby s naší novou sousedkou. A ta nám v lese říká jméno Ježíš…!
V domě, kam jsme se stěhovali, žije věřící rodina s dětmi našeho věku a modlí se, aby mohli někomu říct o Ježíši a my tolik, tolik potřebujeme to drahé jméno poznat. V něm je život, a ten život je světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ V Pánově lásce váš Jan
Děkujeme za oba příspěvky, chvála Pánu, a čekáme na další.
Nabízíme k zapůjčení nahrávku letošní Křesťanské konference s velmi dobrým obsahem na téma „Věřím v církev“ – doporučujeme.
Co bude: 11.11. se, dá-li Pán, uskuteční výjezd poradního odboru do Kdyně – těšíme se na společenství s místním sborem i všemi, kteří z okolí přijedou. Prosíme o přímluvné modlitby.
„ ..mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“
Učme se přinášet lidem Ježíšovu lásku. Duch svatý nám to dá.
Za Poradní odbor pro evangelizaci a misii Vlasta a Milan Satkovi, ul. Klášterní 316, 364 61 Teplá; tel.353220932, mob.732284969, milan.satke@gmail.com