Občasník POEMu – září 2011

„Syn mu řekl: ,Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem., Ale otec rozkázal svým služebníkům: ,Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí.“Luk.15,21-23
Nádherná slova milosti a lásky otce. Odpuštění a přijetí.
„Starší syn…se rozhněval . Otec vyšel ven a domlouval mu. Ale on mu dopověděl : ,Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.,“ Luk.15,28-29
Jak je to možné? Jak je možné, že starší syn po tak dlouhé době společného života otce vlastně nezná? Neuvědomuje si jeho lásku, neprožívá ji? Zahrnuje svého otce tvrdými slovy a výčitkami. Apoštol Pavel se modlí za věřící, za křesťany, aby mohli poznat Kristovu lásku. (Ef.3,19) Prosí, aby jim Bůh dal ducha moudrosti a zjevení, aby ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději je povolal. (Ef.1,17-18) Do Filipis píše: „A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost..(1,9) Když Bůh uvidí naši touhu, jistě nám to dá.
Čeho jsme plní? Čím přetékáme? Kéž jsme nadšeni skutečnostmi Božího slova, naší záchrany a přijetí. Poznáním Otce a jeho lásky. A milosti, abychom se nevytahovali. Kéž přetékáme radostí a vděčností a nezamlčujeme možnost přijít k Otci, být umyt, oblečen na hostinu, obdržet prsten autority syna a obuv svobodného člověka. Mějme na paměti, že Bůh stejně jako otec v podobenství vyhlíží každého člověka.

Určitě jste už zaslechli, jaký zajímavý projekt zahajuje sbor v Chrástu u Plzně. Položili jsme bratru faráři Karlu Šimrovi několik otázek:
Jak došlo ke kontaktu a spolupráci s farností v Dýšině?
Po příchodu do Chrástu jsem se šel představit katolickému kolegovi do sousední vsi. Zpočátku impulzy ke spolupráci vycházely hlavně z naší strany, ale časem se staly samozřejmostí společné bohoslužby v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů v lednu v Dýšině a Ekumenické neděle v září v našem sboru. Setkáváme se i při společných biblických hodinách (cca 2x do roka), kulturních a misijních aktivitách ( nacvičení vánočních a pašijových her) nebo při Tříkrálové sbírce.
Jsem přesvědčen, že křesťanské svědectví nemůže být věrohodné bez vážného úsilí křesťanských církví o jednotu. Směřování k odstranění překážek k jednotě zas není možné bez praktického „zžívání“ církví.
Jak získali obyvatelé důvěru sboru a našli odvahu vejít do farní zahrady?
Otevření prostoru sboru veřejnosti je postupný proces a běh na dlouhou trať. Projekt „farské zahrady“ se zdařil díky spolupráci s místním oddílem maminek s dětmi při TJ Spartak Chrást. Dohodli jsme se, že my otevřeme zdarma zahradu a oni na ní vybudují dětské hřiště. Po vybavení lavičkami slouží i jako místo odpočinku, pro bohoslužby pod širým nebem, koncerty, táboráky apod. Podobně teď usilujeme o to, aby za svou přijali i faru.
Není to primárně evangelizační projekt. Spíš chceme vytvořit podmínky pro to, aby církev v Chrástu mohla být kvasem – tedy aby se rozptýlila do života v obci a prostupovala ho a tak mohla plnit své poslání svědecké, misijní i diakonické.
Co vedlo ke spolupráci se ZŠ a vedením města? Jak velký je Chrást?
Chrást má cca 1760 obyvatel. Kromě ZŠ je v něm také ZUŠ a mateřská škola. Se všemi institucemi se snažíme udržovat kontakty- společné akce, vzájemná výpomoc apod. Spolupráce s obecním úřadem funguje hlavně v oblasti praktické podpory. Snažíme se otevřeností a vstřícností, aby sbor byl vnímán jako plnohodnotná součást života obce, která např. i zvyšuje prestiž obce ( tím, že se o sborových aktivitách v dobrém ví v širokém okolí).
Na ZŠ vyučuji nepovinný předmět Náboženství. S katolickým kolegou jsme se rozhodli, že budeme vyučovat společně – střídavě podle dohodnutého harmonogramu. I to je důležité sdělení pro školu i všechny, kdo aktivity církve sledují.
Děkujeme bratru faráři za ochotné a inspirující sdělení. A ať se daří.

A je tu další svědectví, tentokrát z merklínského sboru.
Svědectví je barometrem naší víry. Jistě, i svědectví se dá zneužít jako všechno, ale to neznamená, že se za něj budeme stydět, že si ho necháme sobecky pro sebe. Přitom je velmi významné pro ostatní i ve výchově dětí i vnoučat, že si to ani neuvědomujeme. Slyšíme mnohá svědectví ze vzdálených zemí. Nám jsou bližší taková, která zažili naši přátelé, příbuzní a jiné důvěryhodné osoby. Nebo my sami.
Moji prapředkové pocházeli z Orlických hor a přibližně v polovině 18.století kvůli pronásledování pro víru odešli do Slezska. Po 2. sv.válce se rodiče a prarodiče do Čech vrátili a nastěhovali do uvolněných domů po odsunutých Němcích ve T.Sekerách a okolí. To jsou kořeny. Ty jsou dobré, ale ne rozhodující. Z několika set rodin vracejících se ze Slezska zbyly po 2 generacích jenom desítky jednotlivců a velmi zřídka celé věrné rodiny.
Na svůj křest v Marjánkách (br.f. J.Otter) v r. 1950 si nepamatuji jako většina z nás. Nebylo to moje rozhodnutí, ale rodičů a prarodičů. Babička mě naučila modlitbu, která je dodnes aktuální:“Abba, milý Otče, dej mi prosím Tebe nové srdce…“. (Ez 36:26) Do 1.-5.třídy jsem chodil v Krásném a pamatuji si, že v autě nás náboženství učil br.Otter. Do kostela a do nedělní školy jsem chodil často a docela rád. Nejvíc se mi líbilo sedět vedle svého dědy Broučka při slavnostech mezi trubači. Zejména když troubil na tubu, protože měla nejhlubší a nejsilnější zvuk. Dětskou nedělní školu vedl br.V.Jirman dlouhou dobu a také mě několik let bezúspěšně učil hrát na harmonium, než jsem přešel v r. 1965 na kytaru. Jako dítě jsem se sestrou chodil na Velikonoce koledovat po vsi a zpívali jsme svědectví o vzkříšení:„Ó nebešští zpěváčkové, k muzice se mějte…vstal jest Kristus, Haleluja…“. Zpětně vidím, že to bylo moje první svědectví.
Období dospívání, studia, první láska(y), vojna, první zaměstnání, to bývá pro většinu rozvíjejících se křesťanů obdobím kritickým. Nebyl jsem výjimka. Chodil jsem do mládeže, již ne tak často ani ne moc rád (vedl ji br.Bl.Šourek a později P.Čapek). Pamatuji si také, že na konfirmaci jsme byli jenom tři. Občas jsem si četl v Bibli, ale Kralický překlad mi připadal strašně zastaralý, těžký k porozumění. Dnes se však, přes množství dalších i nových překladů ke Kralické občas vracím. Měl jsem Bibli v knihovně, i na vojně, i v prvním bytě, ale Boží slovo v ní jakoby mlčelo. Svatbu jsem měl sice v kostele v Merklíně, ale manželku jsem si vybral tehdy nevěřící a na shromáždění jsem chodil zřídka, tak jako můj táta, tj. hlavně o svátcích. Na pile v H.Týně nám sice byt slíbili, ale nic víc a první dítě bylo na cestě a v malém domku s rodiči manželky to již nešlo. Podal jsem několik inzerátů, v nichž jsem hledal zaměstnání s bytem. Asi až na třetí pokus vyšla Teplá. Byt byl malý,ale nám pro začátek stačil. Ani tam jsem nechodil do shromáždění přes jeden rok. Pracoval jsem na St.statku. Vedle kanceláře jsme měli místnost s prvními počitači na děrné pásky. Často jsem papírové pásky lepil, protože se trhaly.
Jednou jsem vyhlédl z okna z „počitačové místnosti“ a uviděl postavu která vedla kolo a kulhala na cestě do protějšího kopce směrem k náměstí. Ptal jsem se kolegyně, kdo to je. Řekla mi, že se jedná o místního evang.kazatele, který se se všemi zdraví a dává do řeči. Rozhodl jsem se mu asi po týdnu zavolat a on mě ochotně pozval na nedělní shromáždění i bibl.hodiny. Vydal jsem se tam, spíše ze zvědavosti než z nějaké „duševní“ vyprázdněnosti. A už zůstal na dalších 6 let. Že mě MS ještě laskavě „přinutí“ ke kurzu „výpom.kazatele-Jáchymov“to jsem na začátku netušil. Vlídné, nehrané, nenucené chování a jednání kazatele Milana S. a jeho manželky mě přitáhlo a nepustilo. A později i mou manželku. Když bylo našemu druhému děcku 5 let a my čtyři přes žádosti nedostávali větší byt, rozhodli jsme se odstěhovat na Moravu. Zpětně to vidím jako špatné rozhodnutí tak jako když se rozhodoval Lot, které pastviny si vybere a Abraham mu dal přednost. I když jsem se s dětmi modlil a četl jim z knížek „Příběhy věčně živé“ což byly pašované výklady z Bible vhodné pro děti, oba synové se (zatím) od církve odvrátili. V Teplé se konala dětská shromáždění v místě! Což je výhoda k nezaplacení. Na Moravě, do Klobouk u Brna, už do nich nechodili. Doporučuji neopouštět blízké živé sbory, kde se konají akce pro děti. NIC je později ve výchově dětí ve víře nenahradí!
Mít dobré kořeny zapuštěné v dlouholeté tradici je dobré, ale jenom tehdy, když se nestaví jenom na ní. Tradice bez Ducha, kterého nám Ježíš poslal místo sebe, je mrtvá, tak jako ucpaný kohoutek nebo kašna bez vody. Teď bydlíme na okraji borového lesa. Stromy se mi vždycky líbily, teď čím dál víc.
Měli jsme tady na konci min.roku kalamitu. Spousta mokrého sněhu na stromech a přišel vítr. Nejvíce to odnesly stromy, které se nemohly o další strom opřít a ty na okraji. Jako v mnoha společenstvích a sborech. Ti co jsou na okraji, odcházejí, lámou se… ale i když se zlomí, kořeny u borovic zůstávají a někdy, často až na konci života časného, vypučí s nadějí stromek nový…
Děkujeme Kájovi Cuchalovi. Děkujeme za povzbuzení, abychom to nevzdávali. S dětmi ani s těmi na okraji a vytrvale se modlili. A věnovali se jim.

Co bude:
27.-28.8.Try and Play Teplá. V sobotu hry a tvůrčí dílny v parku u penzionu od 10 hod., večer v 18 hod. a v neděli v 10 hod. program v kulturním domě.
Dá-li Pán, 11.9. se bude poradní odbor účastnit bohoslužeb v Přešticích. Tento Občasník je i pozvánkou k těmto bohoslužbám i následnému sdílení a vzájemnému společenství. Těšíme se na vás.
24.9. Konference ohně, Brno, Reinhard Bonnke

Váš poradní odbor pro evangelizaci a misii