Seniorátní list ke svátku sv. Václava (s dodatkem)

Milí bratři a sestry v našem západočeském seniorátu
i ostatní přátelé v Kristu,

v evangelickém prostředí nebývá zvykem si připomínat světce z období raného křesťanství v naší zemi. Jakkoli třeba svatý VOJTĚCH se bezpochyby jako Kristův svědek ihned zařadil mezi vzory pastýřů, které jsou respektovány v širším ekumenickém rámci. V jeho rodišti Libici nad Cidlinou jsme si toho byli vědomi.

Dnes máme svátek sv. VÁCLAVA, který rovněž zemřel mučednickou smrtí, nebyl však knězem, natož biskupem. Byl to kníže, politik, správce země. Mnohé, co se o něm dozvídáme, má spíše legendární rysy, ale je nesporné, že to byl muž, jehož určovala jeho zbožnost, ušlechtilost, vzdělanost, péče o chudé, o otroky, touha po míru. Ano, tak velkou postavu máme v zárodcích našich duchovních dějin!

Světci nebyli lidé dokonalí, ale věřilo se o nich, že žili naplno svůj vztah s Bohem a zesnuli usmířeni s Ním. Není to nějaká zvláštní sorta lidí. Ve skutečnosti je mnohem více světců, než církev jmenuje. Jsou to všichni ti, kdo se po své smrti ocitli u Boha. Proto máme 1. listopadu i ekumenický svátek Všech svatých. Tento svátek uznává řada církví. Je to připomínka těch, kdo jsou již v cíli, kdo byli přijati do věčných příbytků a kdo se mohou za nás přimlouvat. V naprosté většině neznáme jejich jména, ale může nám být útěchou, že spolu s nimi tvoříme „obecenství svatých“.

Ne každý národ má na počátku svých duchovních dějin takové příklady následování jako ten náš. V této souvislosti ale připomeňme i svatého WOLFGANGA (924-994), který působil nedaleko. Právě letos má jubileum. Byl to benediktin, který se stal řezenským biskupem, velkou měrou povznesl diecézi duchovně, zároveň souhlasil s tím, že pražská diecéze se od Řezna oddělí a osamostatní (vznik pražského biskupství 973). Záleželo mu na školství, dbal na dobrou výchovu mládeže a v situaci hladomoru dokázal otevřít sýpky pro ty, kdo neměli co jíst. Jednou větou to byl oddaný a velkorysý Kristův služebník. I když byl biskupem, žil jako mnich.

U příležitosti svátku sv. Václava bych rád požádal celé naše západočeské seniorátní kolegium o SMÍŘENÍ. V souvislosti s usnesením synodu o žehnání stejnopohlavním párům se rozjely kulturní války i v našem prostředí, což do jisté míry bylo užitečné. Mělo to svůj dočasný smysl. Cítím však, že je třeba znát míru. Jsem ve styku se synodní radou, nedávno mi naši představitelé napsali dopis, v němž mne zaujala tato věta: „Usnesení si nedělá nárok na autoritativní výklad Písma a má důvěru v odpovědnost a svědomí každého před Bohem, a to i v hledání porozumění Písmu.” Tato věta mne nesmírně potěšila, neboť dává prostor osobní odpovědnosti před Bohem. To je ostatně evangelické proprium.

Chtěl jsem Vás proto vyzvat, abychom složili zbraně (ti, kdo máme různě bojovné pohledy na tuto otázku) a spíše se soustředili na duchovní budování našich sborů i seniorátu. A ty, kdo nepřekousnou, že se ČCE posunula jinam, než by si přáli, bych rád vyzval, aby zvážili jiné denominační zastřešení než to českobratrské. Sám jsem po dlouhou dobu „častoval“ vedení církve svými námitkami, ale je zjevné, že i tyto věci mají mít své od-do. Není vhodné to prodlužovat do nekonečna. K rozhovoru jsme ale jako seniorátní výbor ochotni přistoupit kdykoli dle domluvy, a stejně tak i synodní rada. Je-li někde nejistota, rádi přijedeme. Některé termíny máme již v tomto ohledu domluvené.

Jen je třeba brát v úvahu naše lidské kapacity. Je to jako v manželství. Když jeden z partnerů pořád a stále znovu problematizuje toto spojení, tak ten druhý dojde posléze k závěru: nejsem-li ti dost dobrý, tak jdi… Tím nechci nikoho povzbuzovat k lehkovážnému opuštění ČCE. Naopak, snažili jsme se v seniorátním výboru v posledním 1,5 roce maximálně o to, abychom zůstali soudržní.

Záleží nám úplně na každém z Vás, na každém sboru i na každém jednotlivci. Ale nyní snad je ten čas se rozhodnout: buď zůstanu, neboť zde vidím své duchovní poslání, své místo před Bohem, svou službu pro konkrétní bratry a sestry, anebo odejdu, neboť to už nedávám. Toto rozhodnutí musí udělat každý sám – jako dospělý ve víře. Jde o hlubinné zkoumání před Bohem. Nikoho nelze jakkoli za to odsuzovat. Právě růst ve víře a duchovní samostatnost považuji za naše téma pro další období.

Aby náš seniorát mohl zůstat svébytný, musí zde být dost ochotných laiků, presbyterů i farářů, jak žen, tak mužů, kteří budou připraveni brát na sebe funkce a přejímat konkrétní odpovědnost. NA CESTĚ K SAMOSTATNOSTI – to je přesně naše situace. A není to jen o funkcích, mnohem víc o našem vnitřním růstu ke zralosti víry. Nechť jsou nám na této cestě kníže Václav i biskup Vojtěch pomocí, inspirací i povzbuzením! Spolu s Václavovou babičkou Ludmilou…

O co nám koneckonců jde? O budování jakkoli velkých sborů, kde by jedni druhých břemena nesli. To znamená v osobních vztazích, v sociálních, ve finančních, v jakýchkoli. A zejména pokud jde o společné evangelizační poslání. Je velkým darem, že od 9. století až po naše 21. století smíme na našem území kultivovat křesťanství. To je to, co naše země potřebuje nejvíce. Tato posloupnost budiž naším posláním.

Na počátku našich národních duchovních dějin jsme měli významné mučedníky. Nyní by stačilo, kdybychom se pokorně rozhodli být Kristovými učedníky. Nic víc a nic méně po nás dnes v našich končinách Pán Ježíš nechce. To je ovšem program, který stojí za to a pro který je právě dobře zůstat ve společenství sborů. Ještě že jsme spolu a můžeme se při cestě NÁSLEDOVÁNÍ vzájemně podporovat a povzbuzovat.

Pán Bůh Vás opatruj!

Váš

Martin T. Zikmund

senior

28. září 2024 v Karlových Varech

DODATEK k seniorátnímu listu 28. 9. 24

Milí bratři a sestry,

děkuji za Vám za Vaše odpovědi na seniorátní list ke svátku sv. Václava 28. září 2024. Někteří reagovali vstřícně, jiní žádali o vysvětlení, br. prof. Jaroslav Vokoun, náš kolega z Merklína, oponoval tomu, co jsem napsal. Ty i ony reakce měly smysl. Zde tedy, prosím, ještě dodatek.

Uvedením našich předků ve víře v prvním tisíciletí jsem chtěl upozornit na to, že naše víra nepochází ani z 16., ani z 20. století, ale má za sebou úctyhodnou tradici. K prvnímu tisíciletí se i reformátoři vztahovali jako k období, na které můžeme tvůrčím způsobem navazovat. Tradice v tom nejvlastnějším slova smyslu je totiž živé předávání víry. Jak to napsal americký teolog slovenského původu Jaroslav Pelikan (1923-2006): „Tradice je živá víra mrtvých, kdežto tradicionalismus mrtvá víra živých.“

Čili tradice je stará i nová, k její podstatě patří přejímání a předávání. Je živoucí, žitá a život probouzející, neboť není myslitelná bez Ducha Stvořitele, který působí, že církev zůstává živým organismem. I proto je nesnadné, když v naší Českobratrské církvi musíme čelit tendencím, které se vědomě odkloňují od této vitální kontinuity a vůbec od biblického učení o člověku. A to tím spíše, že ono „přesměrování“ se nerodí z nějakého duchovního zápasu, ale spíše z potřeby se srovnat se společenskými trendy, nerozlišeně se ztotožnit s určitým typem solidarity a rovnostářství – bez domýšlení důsledků. Víckrát jsem na to při různých příležitostech poukazoval. Aniž bych však hodlal jakkoli podcenit pastorační péči o ty, kdo se do církevního pojetí manželství nevejdou.

Co jsem však především chtěl v onom listu říct, je, že bychom tuto realitu měli vzít vážně. Drtivá většina synodu (opakovaně) přehlasovala naše konventuální návrhy/názory. Nemluvě o jiných grémiích. Takové rozložení sil arci nějakou dobu potrvá, než nastanou nové okolnosti, které donutí lidi v naší církvi znovu celou věc promyslet. „Složením zbraní“ jsem měl na mysli, abychom v tuto chvíli nebojovali prostřednictvím těchto církevně-právních procedur, ale spíše duchovně. Jistě nechceme vést ve svých intencích „kulturní války“, jenže moc záleží i na způsobech, jak se k otázkám vztahujeme. A tady víc než o nové návrhy na konvent/synod či o bojkot toho či onoho církevního jednání, anebo o přestřelky na sociálních sítích bych v této nové fázi raději požádal o duchovní zápas: o modlitbu, půst, o misii, o kázání Božího Slova, o nové zaujetí Biblí, o budování bratrského společenství, zkrátka o vytváření autentické alternativy vůči většinovému proudu v ČCE. O duchovně plodnou opozici.

Snad je nyní třeba změna způsobu, jak se zastávat toho, co považujeme za pravdivé. Dnes už víme, jaká situace v ČCE je. Proto jsem napsal: kdo to není schopen ustát, bude snad pro něj lepší, aby hledal nějaké jiné denominační zastřešení. Budeme jeho rozhodnutí respektovat. Ale ten, kdo pochopí své začlenění do ČCE – navzdory tomu, že je v menšině – jako své poslání před Bohem, bude pro nás požehnáním. Právě takové hloučky věřících mohou být oním kvasem či solí, a to nejen v širší pospolitosti ČCE, ale i v ekumenickém kontextu.

Vždyť situace menšinovosti je v celých dějinách církve, ano už i v dějinách Izraele, spíše normou než výjimkou. Boží lid ve Starém zákoně všelijak odpadal, ale „tiší v zemi“ zůstávali Pánu Bohu věrní.

To neznamená, že oni tiší musí být lidé morálně neprůstřelní. Nikdo takový není. Já rozhodně ne. Všichni máme máslo na hlavě. Ale pokud jde o víru, tak se k těmto „tichým k zemi“ pokorně hlásím. Nedůvěřuji změnám, které jsou vnucovány křesťanským společenstvím, aby pod rouškou humanity rozklížily naše pojetí víry. Věřím to, co generace před námi, a modlím se: Pane, spomoz mé nedověře. Víra má být zajisté živá a má se konfrontovat s různými trendy své doby. Ale kritéria pro tuto konfrontaci si musíme stanovit sami, ty nám nemůže nikdo nadiktovat zvenčí. I dnes zápasíme o svrchovanost víry.

Děkuji za společenství západočeského seniorátu, za projevy podpory, za Vaše modlitby, za osobní přátelství, za ochotu ke sdílení i společnému hledání. Moc děkuji i bratru Jaroslavovi za jeho list, protože bylo třeba věci do-vysvětlit. Ano, děkuji i za kritiku. Ta vypovídá o tom, že nám na společné věci záleží.

S přáním Božího požehnání a srdečným pozdravem Váš

Martin T. Zikmund

30. září 2024 v Karlových Varech